Štíhlá = krásná
Krásných třináct let, dospívající dívka, která se chce líbit klukům a už začíná být ovlivňovaná časopisy pro dívky, jak má taková krásná, sexy, žádaná holka vypadat. Samozřejmě má být štíhlá. Taky frčí zdravá strava. A tak se lehce může stát, že ze zdravé stravy se stane nezdravý přístup k jídlu.
Vždycky jsem byla štíhlá a nejvyšší ze třídy. A také jsem byla nespokojená se svým tělem. Podle časopisů jsem měla být štíhlejší, mít menší bříško. Vlastně jsem se nikdy nezajímala, jestli mám velký zadek, stehna, ramena, vždycky to u mě bylo o břichu.
Od zdravé stravy k posedlosti
A tak jsem se jednoho dne rozhodla, že budu jíst zdravě a zhubnu. Začala jsem držet různé diety, cvičila, zapisovala si kalorie, hlídala kolik jsem toho snědla a kolik ještě můžu sníst. Samozřejmě jsem jedla o něco méně, než byl doporučený příjem. Aby byl efekt rychlejší. Na obědy jsem přestala ve škole chodit, protože jsem si nemohla spočítat, kolik to má kalorií a co kdybych snědla víc, než mám! A tak jsem jedla hlavně müsli s mlékem, knäckebrot, ovoce, sýr, zeleninu, müsli tyčinky, sušené ovoce.
Víkendy jsem nějak dávala a jedla malé porce. Jednoho dne jsem měla pocit, že jsem toho snědla strašně moc. Ale když jsem si počítala kalorie, nebyla jsem ani v půlce! A přitom jsem neměla ani hlad! No skvělý! Byla to pro mě informace, že můžu jíst mnohem méně.
Vážila jsem se několikrát denně a jak jsem viděla, že se ručička hnula směrem výš, bylo zle. Nakonec jsem skončila tak, že jsem jedla velkou porci müsli ráno v půl páté, protože jsem se budila hladem. Vstávala jsem tak s mamkou, která se chystala do práce a pak jsem si šla ještě lehnout. Ve škole jsem jedla minimálně a večer si dala už jen ovoce nebo zeleninu.
Sladké jsem úplně vynechala. Čokolády, sušenky, nic takového. Když jsem měla na něco chuť, jen jsem si to očichala a doufala, že po tom nepřiberu.
Mám problém, nemám problém… MÁM PROBLÉM!
Jednoho dne mé mamce došlo, že je fakt divný, když vstávám takhle brzy a pak mě vlastně nevidí moc jíst, a tak to se mnou rodiče začali řešit. V žádném případě jsem nechtěla připustit, že by bylo něco špatně a naopak jsem rodiče ujišťovala, že mám všechno pod kontrolou. Rodiče mě však začali více hlídat a kontrolovat, co jím. Začal tak boj. Myslela jsem si, že chtějí, abych byla tlustá a nechápou, že chci mít tu krásnou postavu, jako ty sexy holky v časáku.
To, že mám opravdu problém jsem si uvědomila, když jsem šla ke kamarádce na oslavu narozenin. Jak už to tak bývá, bylo tam pohoštění a dort. Aby to nebylo divné, abych neprozradila, že se snažím hubnout, vzala jsem si jeden čokoládový bonbon a kousek dortu. Měla jsem hrozné výčitky, že jsem teď určitě přibrala.
Když jsem přišla domů, okamžitě jsem běžela na váhu a jaké bylo mé překvapení, když ručička váhy ukazovala o kilo méně! Měla jsem 51kg při své výšce 173cm. Nechápala jsem, že jsem nepřibrala, ale naopak na váze ubrala po čokoládové smršti. Můj první aha moment, že něco opravdu není v pořádku a že mé přesvědčení o tom, že problém fakt nemám je mylný.
Když bojuješ sama se sebou
Jenže jíst mi dělalo problém a stále tam byl obrovský strach z toho, že ztloustnu. Rodiče se mnou chtěli jít k doktorce, ale to jsem s prosíkem odmítla s tím, že to zvládneme spolu. Ta představa, že by někdo věděl, že mám takový problém byla děsivá, potupná.
Hodně jsem o tom všem mluvila s rodiči a svěřila se jim, že mám strach i z toho, že přiberu po jablku. Naštěstí byli trpěliví a nenutili mě jíst všechno. Třeba k večeři jsem dostala jen půlku dalamánku s tenkou vrstvou lučiny a plátkem dietního sýra. Seděla jsem před tou mini porcí a brečela jsem. Pomalu jsem to do sebe soukala, stále ronila slzy a sváděla boj se svým vnitřním démonem, který mě nutil vnímat jídlo jako něco, co mi zničí postavu.
Věděla jsem, že musím jíst, ale zároveň jídlo odmítala. Tatínek mi vysvětloval, že teď jsem jednou nohou na cestě k uzdravení a jednou nohou nad propastí. Chápala jsem to a věděla, že má pravdu. Ale změnit to bylo neuvěřitelně těžké.
Díky rodičům, jejich trpělivosti a svému obrovskému odhodlání jsem to začínala zvládat. Taťka se mnou jednu chvíli i cvičil, říkal, že je v pořádku, abych měla sílu a byla štíhlá, ale je potřeba abych i jedla, abych tělo vyživovala. A tak jsem postupně začala přibírat. Což pro mě bylo náročný, protože jsem se ve svých očích začala cítit jako hroch. Celé to bylo jak na houpačce. Chvíli to šlo lépe, chvíli jsem začala zase vyhazovat jídlo a lhát, že jsem to snědla.
Boj s jídlem nekončí
O rok později už jsem z toho byla vcelku venku, jedla jsem normálně, přibrala na 56kg. Psychika však byla stále ještě trošku narušená strachem z toho, že nejsem tak štíhlá, jak bych měla být. Přetrvávalo i srovnávaní se s ostatními. Krom toho jsem mezi 14. a 15. rokem začínala zadržovat v těle vodu, byla jsem taková opuchlá, hlavně v obličeji. Myslela jsem si, že je to k dospívání a že je to normální.
A pak přišla rána v podobě předávkování hormony a začalo mimo jiné tloustnutí. Najednou má disciplína v jídle byla pryč a díky neuvěřitelně silným chutím jsem dokázala vybílit ledničku mrknutím oka. Takže se střídalo období kdy jsem doslova žrala a období diet, kdy jsem zkoušela různé ovocné, zeleninové, bramborové a jiné dny, které vedly samozřejmě k jojo efektu. Během chvíle jsem přibrala na 62 kg a váha během následujícího roku pak spadla téměř na 70 kg. Psychicky jsem se dostala kvůli následkům z předávkování na samé dno. Ale to je zas jiný příběh, který najdete TADY, pod názvem Z dítěte předčasně ženou.
Cesta za přijetím
Pravdou je, že i když už nehrozilo, že bych byla vyhublá, problém s jídlem jsem měla ještě spoustu let. S váhou jsem bojovala pak i v dospělosti. Hlavně s tím, že jsem neměla hezký vztah k sobě ani k jídlu. A tak jsem se buď přejedla nebo naopak nejedla.
Ten správný vztah k jídlu jsem našla až časem, kdy jsem objevila metodu EFT a začala měnit svůj život. Přijímat a milovat své tělo a brát jídlo jako radost a nezajídat jím své emoce. Pochopila jsem, proč jsem byla tak háklivá na své bříško. Že stačila jedna poznámka od tety, když jsem byla asi ve třetí třídě a pak porovnání se s kamarádkou, která neměla bříško ani trošku vypouklé. A pak už se to jenom nabalovalo.
Nyní už tohle vůbec neřeším, jím podle toho, na co mám chuť, poslouchám, co mi tělo říká. Neřeším, co by se jíst mělo, jaká zrovna letí super potravina nebo co naopak vůbec není vhodné. Moje tělo přesně ví, co potřebuje. A když někdy sním na nějaké oslavě nebo sešlosti o pár dobrot navíc, nepeskuju se za to, ale prostě si to dopřeju.
Vychutnávat, prožívat, dopřát si. S láskou, radostí a s repektem ke svému tělu.
Proto milujte své tělo, poslouchejte jej a berte i jídlo jako jeden z pestrých obohacení života.
S láskou,
