Strach a obavy
Je tomu 13 let, co mě čekala má první cesta k moři. V té době jsem snila o tom, že jednoho dne pojedu k moři, do krásného hotelu s bazénem a nejlépe all inclusive. Tak, jak jsem to viděla na lákavých billboardech a reklamách v televizi. Moji rodiče také nikdy u moře nebyli a také si mě představovali někde v bezpečí resortu.
Proto když se dozvěděli, že pojedeme autem v pěti lidech z ČR do Albánie, málem je trefilo. Tatínek začal shánět všechny informace, zvláště pak ty, které vypovídají o nebezpečí zmíněné země. Své poznatky sdělil mamince a pak mi na střídačku volali, ať si to určitě rozmyslíme, protože tam nás nic dobrého nečeká. A je velká pravděpodobnost, že se nemusíme vrátit!
Samozřejmě neznalou, nezkušenou holku, která si s sebou nese pytel nezdravých programů, strachů, nemá se téměř vůbec ráda a slovo sebedůvěra někde možná četla, to dost rozhodilo, nalomilo a bála se jet.
V té době do Albánie nejezdila žádná cestovka, nebyla to moc turistická země, ale nebyla ani nijak zvlášť nebezpečná. Přesto strach a nátlak rodičů o svou jedinou dceru sílil a mě strhával s sebou. Přestala jsem se na desetidenní dovolenou těšit a přemlouvala svého tehdejšího přítele, abychom to vzdali a jeli raději někam na Slapy nebo do resortu. Ten samozřejmě o tom nechtěl ani slyšet a naopak mě přesvědčoval o tom, jak bezpečná, krásná země to je a že můj strach vychází jen z toho, že rodiče vidí nebezpečí všude, kde to neznají.
Najednou jsem byla bombardovaná ze dvou stran. Z jedné strachem, z druhé ujišťováním, že se nemám čeho bát. Místo radosti přicházel jen stres, obavy a ani slzičkám jsem se nevyhla.
Přes všechen nátlak jsem se nakonec sbalila, nasedla spolu s Mišákem, Aničkou, Bošákem a Klikou do modrého Ervína (Volkswagen transportér) a v létě roku 2009, jsme odstartovali naši poznávací cestu směr Albánie.
I cesta je cíl
Cesta byla dlouhá, ale ve velkém autě vcelku pohodlná. Jelo se přes noc. Přemýšlela jsem, co mě asi všechno čeká a ujišťovala se, že mé rozhodnutí jet bylo správné. Že jsme v bezpečí. Přesto jsem se nedokázala úplně uvolnit a hluboko v sobě cítila obavy, strach, křeč. Kluci se střídali v řízení, my holky si užívaly pohodovou jízdu a mohly spát kdykoliv jsme chtěly. Jenže mé strachy (aby řidič neusnul za volantem, aby se něco nestalo atp.) mě stále držely v bdělém stavu. Na chvíli mě mé tělo dokázalo přemoct, ale jinak jsem se ho snažila ovládat co nejlépe.
Jak už to bývá, po noci přišel den. Slunce přes sklo hřálo a můj pohled upoutal dlouhý modrošedý pás. Poprvé jsem v dáli zahlédla moře. Tak blízko a přesto ještě tak vzdálený. Pvní zastávku ten den jsme měli v Chorvatsku. Trošku se protáhli, odpočali a jeli zase dál. Cesta ve dne pro mě již nebyla tak děsivá, pozorovala jsem cizí zemi a začala si cestu více užívat.
O něco delší byla zastávka v Bosně a Hercegovině, ve městě Neum. Tam jsme si dali dobré jídlo a já se poprvé koupala v průzračně čistém a opravdu slaném moři. Dodnes si pamatuji ten pocit radosti a překvapení, jak moře nadnáší a jak moc je slané. Čekalo nás ještě kempování v Černé Hoře. Další výzva pro mě.
A čistý záchody – to mám rád
Tak v tom bychom se s Danielem Landou shodli.
To zděšení, když jsem si šla odskočit a omylem vešla na pánské turecké záchody v domění, že jsou dámské. Ufff… První dveře, rychle zavřu.. Druhé dveře, tak sem taky ne. Třetí dveře, no ty kráso… Zoufale odcházím a hledám možnost v přírodě. A jak se zdá, rozhodně nejsem první. Tolik hovínek podél cesty, ve všech možných koutech, prostě všude možně okolo jsem také ještě nikdy neviděla.
V té době jsem si s touhle situací absolutně nevěděla rady. Nějaký nadhled totálně chyběl, mé programy, strachy, nezpracované emoce, to všechno živná půda pro disociace, které se s chutí přiživily.
Základ pro mě bylo nedat na sobě nic znát. Nechtěla jsem komukoliv kazit dovolenou svými pocity. Takže navenek je všechno v pohodě, uvnitř obrovské sevření. Strach z tureckých záchodů, kam fakt šlápnout nechceš byl tak velký, že mé tělo se zavírá a přepíná do režimu hibernace. Málo jím, málo piju a kupodivu to mé tělo docela dává. Toaletu téměř vůbec nepotřebuji a žlučník, který volá o pomoc ignoruji.
Jen tak mimochodem, později jsem zjistila, že dámské turecké záchody byly o dost příjemnější. :o)
A pak už přejíždíme hranice s Albánií. Jsme tu!
ALBÁNIE – albánsky Shqipëria
První seznámení
Albánie je středomořský stát v jihovýchodní Evropě, na Balkánském poloostrově. Sousedí s Černou Horou, Kosovem, Severní Makedonií a Řeckem. Západní část Albánie omývá Jaderské moře, zatímco její jihozápadní část moře Jónské. Hlavní město je Tirana a z náboženství zde převládá islám.
Projeli jsme hranice. Přírodou Albánie připomíná můj domov, ale na první pohled je vidět obrovská chudoba. V dáli vidím mešity, děti hrající si u řeky a zmocňuje se mě opět obava, jestli jsem neměla raději zůstat doma. V té době ještě nemáme chytré telefony, a tak je mapa náš nejlepší přítel, který nás vede přes řeku, směr podivuhodný, starý, dřevěný most.
U mostu stojí policista a zastavuje nás. Řídí zde dopravu a ukazuje, že teď má zelenou strana protijedoucí. A tak vidíme přejet motorku, povoz tažený koňmi, pěší chodce, auto a dokonce i něco jako autobus. To je dobré znamení, protože to asi taky zvládneme projet. Policista nám dává pokyn a jedeme. Prkna nejsou moc upevněná, a tak je slyšet, jak se nadzvedávají a zase padají k zemi. Nicméně most se nerozpadl, bezpečně jsme přejeli na druhou stranu.
Na chvíli zastavujeme a kluci se mění v řízení. Toho si už všímají místní děti a běží k nám. Neváhají ani vteřinu a dobývají se nám do auta. Rychle zamykáme zadní dveře a Bošák drží dveře boční a volá na Kliku “Jeď jeď jeď!” Klika se pomalinku rozjíždí, ale kluci nepovolují. Drží se dveří co to jde a ještě kousek běží s námi. Nakonec to vzdávají a dveří se pustí. Hustý, tady to bude asi divočina, proběhne mi hlavou.
Když strach převezme otěže, pro radost není místo
Přijíždíme do městečka Dürres. Má tu být nějaký kemp, kde bychom mohli stanovat. Vystupuji do haldy odpadků. No prima, tohle bude fakt super dovča. Zatím jsem jen udivená, vystrašená, hibernovaná a stále s vnitřní obavou čekám, co přijde.
Jdeme se podívat na místní pláž. Zvláštní, na každých pěti metrech je odpadkový koš, ale všechny jsou prázdné. Místo toho se odpadky válí všude možně po pláži, místy se tvoří malé skládky. Místním to ale očividně nevadí, užívají si pláže a dovádí v moři. Jsem tak konsternovaná z úplně jiného prostředí a ze strachu, že se nejdu ani vykoupat. Odrazuje mě pískem zkalené moře, všudypřítomné odpadky a smrad. Už teď se děsím, jak asi bude vypadat kemp..
Kemp ale nemůžeme najít, a tak se kluci jdou zeptat do místního hotýlku, za kolik je možné se zde ubytovat. Zvenčí vypadá dobře. Je kousek od moře, proto se bojím, že to bude nad náš rozpočet a dál budeme hledat místo, na stanování. A jak asi tušíte, z předchozího zážitku z kempu, sním o tom hotýlku. :o) Kluci přichází vysmátí se super zprávou. Skvělá cena, hezké čisté pokoje. Bereme. Přiznávám, že jsem tomu moc nevěřila, ale opravdu. Čisté pokoje, dokonce i s balkónem. Sice nejde klimatizace ani lednička a dveře na toaletu nejdou zavírat, ale je to tu příjemné.
Večer si ještě posedíme, dáváme podomácku připravené Cuba libre a já se konečně začínám uvolňovat, užívat teplého večera v cizí zemi a těšit z našeho výletu. V dálce jsou slyšet místní rytmy, a tak přemýšlíme, že bychom vyrazili ven. Většina je ale unavená, proto noční procházku vzdáváme a jdeme spát. Dobře jsme udělali. Noční střelba byla pro nás výstrahou, že potulování se venku v nočních hodinách opravdu nemusí být dobrý nápad.
Cesta z města plná zážitků
Ráno vyjíždíme z Dürresu. Před námi se objevuje obrovská kolona a k našemu překvapení Albánci ze dvou pruhů udělali pět!!??!!?? No, proč ne. Chvíli si tu postojíme. Je opravdu horko a pozoruji, jak se mi ruce začínají rosit potem, aniž bych vyvinula jakoukoliv aktivitu. Všímám si benzínky a hned vedle hořící skládky. Oheň vedle benzínky? Ale z místních se nad tím nikdo nepozastavuje. Tady je to normální.
Jedeme dál. Tolik skládek, odpadků a plastů pohromadě jsem snad v životě neviděla. Všímáme si pár místních, kteří zapřáhnou oslíky či koně za povoz a odhozené pet lahve postupně sbírají, nakládají a zřejmě pak odváží k likvidaci spálením.
Doprava je tu celkově divoká. Nejvíce tu frčí značka Mercedes a kdo troubí, ten jede. Na kruhovém objezdu nám občas někdo zastaví a občas musíme dát přednost my. Tolik pomníčků u silnice jsem také snad nikdy neviděla. Při cestě v horách je lepší nedívat se dolů. Sem tam je vidět vrak vozu, který očividně sjel nechtěně ze silnice. A má chytrá hlava plná strachů a konstruktů už přemýšlela, zda by bylo možné si zachránit život, kdyby se to stalo i nám. Přišla na to, že rozhodně nemá smysl se poutat, jelikož sráz je tak strmý a dlouhý, že pád dolů snad nemůže přežít nikdo… Pokud nebude mít schopnosti akčního superhrdiny a včas z vozu nevyskočí.
Když už zmiňuji hory, jsou nádherné. Jediné mínus vidím v odpadcích. Možná je to dnes jinak, ale tehdy se v krásných čistých horách tvořily obrovské skládky, které se čas od času vypalovaly. Smrad páleného či jen hromadícího se odpadu se táhl široko daleko.
Ale člověk se přizpůsobí. I my si zvykli a pak už nám to nepřišlo tak strašný. Splynuli jsme s místními zvyky. Dokonce i já. :o)
Zvířata k dopravě neodmyslitelně patří. To, že nám do cesty sem tam vběhne oslík, kráva, ovečka, husičky nebo jiné zvíře je normální. Avšak když se nám naskytl pohled na vychrtlé, koníky, spásající odpad z popelnic. To srdce zabolelo.
Všude vidíme rozestavěné domy. Pro Albánce je to výhodnější, daň z nemovitosti se platí až po kolaudaci. Náš zrak také připoutala malá, většinou plyšová zvířátka, která visí snad na každém baráku. Proč? To je pro nás dodnes bohužel záhadou. Také nelze přehlédnout spousty bunkrů, na souši, i pohlcené mořem. Jejich demolice je příliš nákladná, proto chátrají a jsou připomínkou vlády Envera Hodži, který se obával útoku ze strany NATO nebo Varšavské smlouvy. Odhaduje se, že po celé Albánii jich je přes 700 000.
Pláže jsou krásné, většinou kamínkové. Jelikož si můžeme dovolit bydlet v hotelu, (kde sice ne vždy všechno funguje, třeba sprcha, klima, odpad atp., ale čisto je vždy) dokonce i u pláže, vnímáme rozdíl mezi tou hotelovou a místní pláží. U hotelů jsou samozřejmě čisté. Místní plné odpadků, střepů, bordelu. Ale moře je všude blankytně modré, příjemně osvěžující.
Přestože je Albánie na první pohled velmi chudá země, místní tu jsou přátelští a pohostinní. Na jednom místě nás zaujal domeček na kůlech v moři. Šli jsme se tam podívat a zjistili, že je to restaurace. Majitel byl milý chlapík, na uvítanou si s námi připil Metaxou, vzbudil kuchaře, a tak jsme to měli i se skvělou večeří.
Co je fajn navštívit?
Albánie je také plná krásných památek. Například historické město Butrint, nacházející se na samém jihu Albánie. Tam naleznete antický areál, který stojí za vidění. Nebo archeologické naleziště Apollonia.
Za zmínku stojí Blue eye – Modré oko. Kouzelný krasový pramen, který vytváří malé jezírko, ze kterého vzniká řeka Bistrica. Název je opravdu trefný, tmavě modrá panenka a nádherné světlé odstíny modré, jako duhovka. Pramen byl zatím prozkoumán do hloubky 70 m a ještě stále nebylo dosaženo dna. Koupání je zde jen pro odvážné, voda má pouhých 10°C.
Trošku jsme se pozastavili nad holčičkou, která se na Modré oko nechtěla jít podívat. U lávky se chytla dřevěného zábradlí, držela se jako klíště. Srdceryvný pláč a prosby, že tam opravdu nepůjde. Ještě vtipné bylo, že celá uplakaná stále zoufale opakovala jo jo jo jo jooooo… Což v jejich jazyce znamená ne. :o) Později jsme se dozvěděli, že podle pověsti tu začíná cesta do pekla. Ale my peklo neviděli, jen nádherné bublající jezero.
Za zmínku stojí i vnitrozemské městečko Gjirocaster, které mě nadchlo svou atmosférou. Všude hrála orientální muzika, takže pro mě ráj. Větší krása byl však háj opojně vonících eukalyptovníků a nádherných olivovníků. Místní kuchyně je výborná, o čerstvých rybách a mořských plodech ani nemluvím. To bylo také mé poprvé a rozhodně ne naposled. Kdo by si rád odvezl originální suvenýr, tak typické, albánské, ručně vyráběné hliněné vázy rozhodně stojí za povšimnutí.
Kempování ve volné přírodě, nádherné západy slunce u moře, ochutnávka místního piva, prostě pohoda a dovolená jak má být.
Ze strachu do parádního dobrodružství
Tak to u mě opravdu bylo. Postupem času jsem musela dát Mišákovi za pravdu. Rodiče se opravdu přehnaně báli neznáma, co všechno hrozného tam může číhat. V té době jsem si vůbec neuvědomovala, že se svými emocemi, pocity mohu pracovat. A že popírání a zatlačení pocitů opravdu nic neřeší. Že vědomě ubližovat svému tělu, v zájmu vyřešení problému fakt není ta správná cesta. Teď, s odstupem času, když píšu tenhle článek a vzpomínám na své staré já, si o to více uvědomuji, jak jsem zadupávala sebe sama, žila ve strachu a myslela si, že je to normální. Že taková prostě jsem. Jaká obrovská neznalost.
A o to větší vděčnost, že jsem se našla, začala mít ráda své tělo, pochopila, že nemusím žít se svými strachy a obavami, v sevření. Ale naopak, že si mohu dovolit užívat volnosti, vnitřní i vnější radosti.
Vděčnost veliká
Má první dovolená u moře, setkání s velmi chudou zemí, spousta zbytečného stresu. Spousta nového, krásného, nezapomenutelného.
Měla jsem štěstí, že jsem jela s tou nejlepší partou, se kterou byla vždycky pohoda, sranda (nejen ve městě Saranda :o)) a radost s nimi cestovat. Dovolenou jsem si opravdu nádherně užila a jsem šťastná, že jsem se tehdy odhodlala a jela. Tolik vzpomínek na úžasná dobrodružství. Spoustu nádherných žážitků, spoustu prožitých poprvé.
Proto díky moc Aničko, Bošáku, Kliko a Mišáku za společnou parádní dovču. A děkuji sama sobě, že jsem překonala svůj strach a rozhodla se jet.
