Není na co čekat
Na svých třináct let jsem byla již docela vyspělá a jelikož jsem měla zdravotní problémy od malička, návštěva gynekologie pro mě nebylo nic nového. Novinka pro mě byla, když mi můj gynekolog řekl, že je divné, že stále nemám menstruaci a nasadil mi hormonální léčbu. Brala jsem dva druhy léků každý den, kromě dní, kdy jsem měla své dny – opravdu díky lékům dorazily.
V té době jsem samozřejmě věděla, co menstruace je. Tak to přeci chodí každý měsíc, má to každá žena, díky tomu můžeme mít děti, není to nic příjemného, ale těch pár dní se to vydrží. Tělo se takhle čistí a může to bolet. Ale to tu máme prášek proti bolesti.
Nezapomnělo se na něco?
Co už jsem ale nevěděla bylo, jak moc důležité je mít k ní kladný vztah a přijímat ji s láskou. Že bolestivá menstrauce rozhodně NENÍ normální. O cykličnosti, poslouchání a vnímání se jsem také nic nevěděla. Nevěděla jsem ani to, že tyhle dny ženy jsou fází klidu, citlivosti, obrovského napojení, zahloubání se do sebe, hýčkání se, můžou se vyplavit zátěže, které je třeba neignorovat, ale zaměřit se na ně a zpracovat je. Co je volná menstrauce v té době netušila snad žádná žena. Nevěděla jsem nic o ženství z pohledu spirituality, o tom, co to znamená mít se ráda.
Tohle všechno nevěděla ani moje maminka, ani má babička, ani prababička.
Něco je špatně
A tak jsem dál zobala léky a pravidelně dostávala svou menstruaci, kterou jsem brala jako obtíž. V kombinaci s tehdejšími ženskými potřebami to bylo pro mě hrozných pár dní, než jsem si zvykla. Nicméně nikdy jsem se na své dny netěšila, nevnímala je pozitivně, rozhodně je nevítala.
A tak ubíhaly měsíce, až se z měsíců staly dva roky.
Náhle se se mnou začaly dít divné věci. Začaly mě bolet klouby. Bolest se postupně zvyšovala do opravdu velmi silných bolestí, které žádný lék nepotlačil. Začala jsem hodně zadržovat v těle vodu, vypadala jsem jak oteklá. Měla jsem šílené chutě a dokázala jsem vyžrat celou ledničku. Vypadávaly mi vlasy jako nikdy dřív a začala jsem mít stavy, kdy jsem byla jak tělo bez duše, nedokázala jsem vstát z postele, jen civěla do stropu. Jediné plus, které jsem tehdy vnímala bylo, že se mi zvětšila prsa o dvě čísla.
Co se mnou?
Samozřejmě mě rodiče vzali k doktorovi. Kupodivu ale nikdo netušil, co mi to může být. Dělali mi všechna možná vyšetření, všechna byla v pořádku. Už jsem byla vyčerpaná. V noci jsem kvůli bolesti kloubů toho moc nenaspala. To, že jsem zadržovala v těle vodu mi na psychice taky moc nepomohlo. Připadala jsem si strašně tlustá, ošklivá.
Nakonec jsem zůstala v nemocnici na pozorování, aby provedli další vyšetření. Už jsem si tolik přála, aby něco našli, aby mě mohli začít léčit, aby mi pomohli. Ale všechno bylo stále v pořádku! A tak jsem brala léky na bolest, které stejně nepomáhali a zároveň své léky hormonální, o kterých v nemocnici samozřejmě veděli, ale nijak se nad tím nepozastavili.
Nakonec mě z nemocnice asi po 14ti dnech propustili s tím, že neví co se mnou. Jsem zdravá, ač-li můj stav se po fyzické i psychické stránce zhoršoval.
Žít či nežít
Viděla jsem zoufalé, nešťastné rodiče, kteří v noci bdí a trpí se mnou a sebe, holku s bolestmi a bez života, co jen civí do prázdna a není schopná se radovat, smát, žít. Přála jsem si umřít. A reálně jsem o tom uvažovala. Říkala jsem si, že se určitě uleví všem a hlavně mě. Přemýšlela jsem o tom, jak to provedu.
Jenže, v té době jsem se už zajímala o svět za hmotou a věřila jsem, že pokud to udělám, svůj život skončím, tak v příštím životě budu opakovat tuhle zkoušku znovu. A představa, že budu zase takto trpět, mě doslova držela při životě. To už jsem fakt nechtěla a rozhodla jsem se, že to prostě nějak dám.
Nikdy to prostě nevzdávej!
Pamatuji si den, kdy jsem seděla s mamkou v obýváku a koukali se na film. Jenže já jsem koukala jen skrz televizi. Mamka mě pozorovala a pak si vzala příbalový leták od mých hormonálních léků a četla. Všechny mé problémy, které jsem měla byly zapsány ve vedlejších účincích. Od té doby jsem si již nevzala ani jednu tabletu.
Pak už to šlo všechno rychle. Mamka druhý den volala mé obvodní doktorce, ta potvrdila, že tady může být problém. Vyšetření z krve prokázalo obrovské hodnoty hormonů a dostala jsem se k jiné gynekoložce.
Tam jsem se dozvěděla, že dávat hormonální léčbu třináctileté, zdravé holce je naprostý nesmysl, jelikož dívka má čas na menstruaci do šestnácti, sedmnácti let. V mých patnácti letech se mé hormony opravdu vzbudily a spojily se s hormony, které mi byly dodávány přes prášky. To způsobilo všechny ty vedlejší účinky, všechny mé zdravotní problémy.
A kdy to skončí?
Člověk by řekl, že vysadí tabletky a za pár dní bude mít klid. Jenže u hormonů to takhle nefunguje. Paní doktorka mi tehdy řekla, že to může být měsíce, i roky. A bohužel to byly ty roky. Pan doktor pochybení nikdy nepřiznal. Stál si za svým rozhodnutím.
Mě to dosti zkomplikovalo na pár let život. Na střední škole jsem většinu hodin chyběla a můžu děkovat profesorům za vstřícnost a sobě, že jsem to fakt dala. Mé fyzické problémy mě totiž často limitovaly a když to nebyly fyzické problémy, tak to byla má psychika a strach chodit mezi lidi. Navenek asi nikdo nic moc nepoznal, snažila jsem se maskovat své slabiny, jelikož jsem se za ně styděla. Pravdu znali akorát rodiče. Také jsem už nikdy nemohla brát antikoncepci (což vnímám jako plus). Na jakékoliv hormonální tabletky mé tělo reagovalo již odmítavě.
Když píšu tyhle řádky, uvědomila jsem si, že jsem vlastně vždycky své problémy řešila sama, ať už to byl boj s anorexií nebo vyrovnání se ze strachu z lidí. Pocit, že by mou slabinu znal ještě někdo jiný bylo pro mě potupný a nepřípustný. Pravdou je, že v té největší krizi, jsem párkrát navštívila psycholožku. A k mému překvapení jsme tam řešili hlavně můj vztah s maminkou. Zkrátka, nic se neděje jen tak.
Šťastný konec?
Přelom mých devatenácti, dvaceti let byl pro mě radostný, cítila jsem se mnohem lépe. Konečně přišla trošku úleva. Klouby mě už tolik nebolely, psychika se lepšila. Do mých dvacetičtyř let se však sem tam bolesti ještě ozývaly.
A má menstruace? Ta byla pak již nepravidelná a vždycky velmi, velmi bolestivá. Byla jsem schopná za těch pár dní sezobat třeba šest silných pilulek na bolest. Když jsem si ji nevzala zavčas, již nezabrala ani dvojitá dávka a myslela jsem si, že se několik hodin v kuse zblázním. Nenáviděla jsem své dny a bála jsem se, že budu zase trpět.
Jeden problém má spoustu příčin
Svou menstruaci jsem si zpracovávala opravdu hodněkrát, několik let, než se mi podařilo odebrat všechny příčiny a kdy cítím, že má menstruace je normální, pravidelná, bezbolestná. Kdy respektuji své tělo, své nastavení, kdy se hýčkám a nepřemáhám, kdy opravdu odpočívám a vnímám. A kdy si užívám volnou menstruaci, bez všech těch nepříjemných propriet.
Nic se neděje jen tak a samořejmě i tuhle zkušenost vnímám jako odraz toho všeho, co se v mém životě odehrávalo. A i díky téhle zkušenosti jsem tím, kým jsem.
A fakt děkuji sama sobě za své odhodlání, že jsem to zvládla a nevzdala to.
Mějte odhodlání a nikdy to nevzdávejte!
S láskou,
